Lubor Obendrauf, sběratel dámské dobové obuvi nás nechá nahlédnout do své sbírky

Věříme, že dnešním rozhovorem s panem Luborem Obendraufem, který je sběratelem dámské dobové obuvi uděláme radost hlavně všem dámám, které milují krásnou dámskou obuv.

Prozraďte nám, jaké je vaše civilní povolání?

Již více než 20 let pracuji jako obchodní ředitel v malé rodinné firmě, kterou společně vlastníme s mojí paní. Prodáváme moderní přístroje pro úpravu a výdej pitné vody s napojením na vodovodní řad, ty vozíme z Francie. Samozřejmě k tomu patří záruční a pozáruční servis, na kterém si dáváme skutečně záležet. K tomu nabízíme i klasické sodobary české výroby.

V současné době je to výhoda, protože zejména korporáty mají etické kodexy a ty jim často zakazují z etických důvodů nakupovat či pronajímat si přístroje vyrobené například v Číně. Našimi zákazníky jsou z 98 % firmy, domácnosti jsou v této branži bohužel stále v menšině. Jsme malý trh, ale naštěstí do budoucna je zde určitý potenciál vývoje a to je dobře.

Co na váš koníček říká rodina a podporují vás v tomto i vaši přátelé či obchodní partneři?

Moje paní je snad nejvíce tolerantní bytost, kterou jsem v životě poznal. Nedávno jsme slavili 25 let společného života a ano, nebýt jejího pochopení, asi bych měl problém a to ne malý. Naštěstí i jí se jako ženě líbí klasická dámská obuv, dokonce jsem jí tu a tam i nějaké krásné střevíčky v minulosti půjčil, ale hlavně do interiéru. Obuv starší více než 50 let je samozřejmě citlivější hlavně na vlhkost.

A máte pravdu, mnohé kamarádky i známé dámy mi čas od času nějaké dobové dámské botky zprostředkují. To platí i pro obchodní partnery, kdy ze strany zákazníků mi některé dámy také darovaly nebo prodaly střevíčky po babičkách nebo prababičkách. Sám jsem stále překvapen, kolik se jich zachovalo doslova zapomenutých ve sklepech, půdách a také na chalupách.

Jak jste se dostal ke sbírání dámské obuvi a jak dlouho se tomu již věnujete?

Bylo to ještě v devadesátých letech minulého století, tehdy zemřel jeden příbuzný z máminy strany. Celý život šil a opravoval boty na Vysočině a později mě kontaktovala jeho dcera, napůl už zoufalá, že po něm zůstala sbírka krásné dobové dámské obuvi, ale je to rozsáhlý počet, čítá více než 700 párů bot. Jestli o ni nemám zájem, tak její manžel ji prožene kotlem na odpad.

Představte si, nikdo neměl zájem a tak jsem si půjčil větší auto a všechny botky odvezl do Prahy. Musel jsem je uskladnit na třech místech, na jedno by se nevešly. Několik let se nic nedělo a potom jsem náhodou četl článek o jednom velkém muzeu obuvi v zahraničí, krátce poté jsem se začal zajímat o to, jaké botky jsem vlastně zachránil. A nestačil jsem se divit. Prakticky od ručně šitých bot z doby Rakouska-Uherska až po začátek devadesátek, vše v solidním stavu a často v původních krabicích.

Postupně jsem se sbírce začal více věnovat, jezdil po republice, navštěvoval archivy, muzea i pamětníky. Začal jsem další boty kupovat z inzerátů, později i z aukcí na internetu a občas mi je dobří lidé i darovali za odvoz. Navíc dědeček z máminy strany byl dámský krejčí a k němu na návštěvy chodili kamarádi, dva nebo tři z nich pracovali přímo pro firmu Baťa. Později jsem je i další objížděl s diktafonem a zaznamenal jejich vzpomínky a někdy dostal i dobové materiály týkající se obuvi.

Kolik aktuálně máte ve své sbírce párů dámských bot?

V současné době vlastním 2 478 párů z let 1887 až 1992 včetně opravdových rarit. Ale už musím doslova brzdit, jednak už nemám tolik prostředků na jejich nákup, ale rovněž moje skladovací možnosti nejsou neomezené. Nejde mi ale o kvantitu, nýbrž o kvalitní, pokud možno zachovalou obuv. Nebýt jednoho přítele, který mi dal vhodný prostor v Praze ke skladování k dispozici (sám je sběratelem starožitností a má velký depozitář, tak má pochopení) za symbolický nájem, měl bych problém sbírku vůbec někde mít uskladněnou.

Z jakého důvodu sbíráte pouze dámskou obuv?

Jednak jsem dostal do základu výhradně dámské boty, ovšem hlavní důvod je její mnohem větší rozmanitost, barvy, tvary, někdy u bot ručně šitých na míru jde skoro o malá umělecká díla. Jsou šity z velkého množství často i nečekaných a doslova exotických materiálů a jejich větší objem výroby oproti pánským dodnes dává šanci, že po letech na ně stále můžeme narážet a obdivovat je. A potom, jsou to dámy, které drží obuvnický průmysl při životě. My chlapi většinou máme o proti nim minimum obuvi.

Existuje nějaká dámská obuv, kterou byste do své sbírky nezařadil a z jakého důvodu? Jaké parametry musí splňovat obuv, kterou jste ochoten zařadit do své sbírky?

Já sbírám dámskou módní, vycházkovou a luxusní obuv. V praxi jde o lodičky, kozačky, páskové střevíčky a podobné fazóny svršků obuvi. Nemám ale zájem o domáckou obuv, ani sportovní nebo turistickou obuv. Boty mohou být i částečně poškozené, sám si umím řadu poškození opravit, a také mám kontakty na několik velmi šikovných ševců, kteří umí odborně opravit i velmi staré střevíčky.

Zásadně ale odmítám boty napadené plísní, anebo ty, které byly uskladněny v nevhodných podmínkách, ty bývají často cítit lidově řečeno zatuchlinou. Ovšem pokud jde o unikátní obuv, je zde moderní řešení, a to dát botky do pytle na hodinu až dvě na ně pouštět ozón. Hotový zázrak, boty pak jen vyvětráte a máte hotovo. Případně celý proces ještě jednou zopakujete.

Bohužel, v inzerátech, anebo i aukcích někteří vykutálení prodejci botky nafotí tak, aby nebyla vidět plíseň uvnitř, nebo zatají její zápach. Proto vyžaduji více fotografií bot, anebo je prostě nekoupím. Přišly mi dokonce boty plné pavučin a dvakrát byla uvnitř skoro mumifikovaná myš…Inu, někteří lidé vám prodají cokoliv a je jim jedno, že vy za boty platíte.

Jaký pár obuvi ze své sbírky považujete za nejvzácnější?

Těžká otázka. Beze sporu k největším zajímavostem patří lodičky Adiny Mandlové vyrobené na míru v roce 1936 malostranských ševcem Adolfem Bauerem, dále lodičky po Lídě Baarové, kotníkové šněrovačky patřící původně operní divě Emě Destinnové, střevíčky věčně veselé herečky Věry Ferbasové.

Teď se mnozí lidé asi budou divit, ale nejvíce si osobně cením bot s jejich příběhem. K řadě z nich mám nejen fotografie původních majitelek, ale také mnoho velmi zajímavých životních osudů, které by byly jinak zcela zapomenuty. Hlavně u dam, které nás opustily bez příbuzných a na jejich životní příběhy by se zapomnělo a to by byla velká škoda. Muzejníci tomu krásně říkají „dotýkané předměty“.

Kde můžeme vaši sbírku dobové dámské obuvi vidět?

V současné době bohužel nikde nevystavuji a pro mnohé dámy to bude asi zklamáním, ale udělat velkou výstavu čistě dobové dámské obuvi, případně k ní nějakých doplňků – např. kabelky atp. , to by znamenalo získat sponzory a takoví se hledají opravdu jen těžko. Navíc v našich končinách takto speciální výstava by asi nepřitáhla tolik pozornosti, aby se vůbec ekonomicky vyplatila. Sám se do toho pouštět nemohu, po koronavirové pandemii by to finančně ani nešlo.

Ale spolupracuji s řadou našich i zahraničních muzejních institucí, například Národnímu muzeu v Praze jsem odborně určil celou jejich sbírku dobové obuvi. S tímto muzeem jsem se podílel už na několika výstavách, například velmi úspěšné výstavě RETRO, ale i na dalších.

Spolupracuji také s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze, pro které jsem také zapůjčil dámskou dobovou obuv pro jejich výstavy, například také v době nedávné hojně navštěvovanou výstavu o významném pražském módním salonu Hana Podolská.

Spojení krásných střevíčků a luxusních oděvů není náhodné, ostatně nejen přední české herečky či zpěvačky byly zákaznicemi špičkových módních salónů, ale stejné zákaznice si potrpěly i na velmi luxusní obuv šitou na míru u kvalitních ševců a také i u obuvnických firem. Nicméně věřím, že do budoucna s některou muzejní institucí společně připravíme další výstavu, kde bych mohl široké veřejnosti představit co nejvíce z mojí bohaté sbírky dobové dámské obuvi. Založení samostatné muzejní expozice jen na dámskou obuv by bylo sice hezké, ale v našich končinách jen těžko realizovatelné.

Jakou obuv vy osobně pro sebe máte nejraději?

Dávám přednost pánské klasice. Pokud to počasí dovolí, nosím pánské kvalitní kožené polobotky typu Derby nebo Oxford, nemám žádnou oblíbenou značku. Jsem ale schopen si vybrat kvalitně vyrobenou obuv, bohužel mnoho značek za poslední léta jde s kvalitou dolů a je třeba kvalitní botky opravdu hledat.

Sportovní obuv nosím skutečně jen na sport, pro který je určena. V létě vůbec nenosím sandály, to je obuv, která mi nevyhovuje, dám přednost lehkým vzdušným pánským polobotkám.

Setkal jste se někdy od někoho s nepřejícností, když zjistil/la, že sbíráte obuv, nebo to spíše v lidech vzbuzuje nadšení a zvědavost?

Vyloženě s nepřejícností ne, avšak pár nepříjemných zážitků jsem měl. Například kupujete z inzerátu na internetu starší dámskou obuv a prodejce poté, co zjistí, že jste sběratel, skokově navýší cenu do nesmyslné výše. Prý sběratelé vždy dávají nejvíce, ale bohužel takovým vykukům nevysvětlíte, že ty jejich boty takovou cenu skutečně nemají. A navíc, žádný slušný sběratel neplatí přemrštěné ceny za dobovou obuv.

Několikrát se i stalo, že prodejce mi ve finále odmítl obuv prodat, protože prý jsem překupník! Takovým doporučuji maximální slušnost, a aby si na internetu vyhledali, že jsem skutečně pouhý sběratel. Jen v jednom případě mě ten člověk později kontaktoval a velmi se omlouval za své nařčení a toho si cením. V drtivé většině případů jsou prodejci nadšení, že botky skončí v tak velké sbírce a někdy se i stane, že mi další páry darují a někdy dokonce osobně přivezou.

Co Vás na sbírání obuvi baví a co lze na tomto koníčku považovat za největší výzvu?

Samozřejmě největším impulzem pro sběratele je zmapování určitého časového období, konkrétního výrobce případně země původu obuvi. Já se specializuji hlavně na tuzemskou výrobu zhruba od doby Rakouska-Uherska až do roku 1992. Ale mám ve sbírce střevíčky i z tehdejšího „socialistického“ bloku – NDR, Jugoslávie, Polska nebo Maďarska.

Velmi silnou výzvou je pro mě objevování zapomenuté historie našich obuvnických firem v archivech, dříve i u pamětníků. Často zjistíte totiž fakta, která na internetu ani z jiných zdrojů nedohledáte. Někdy mi pamětníci i darovali fotografie z výroby obuvi, staré katalogy, to jsou cenné dokumenty té doby. Tímto způsobem i pomáháme uchovávat odkaz našich předků i pro další generace, což považuji za důležité.

Byly doby, kdy naše země nejen díky firmě Baťa patřila ke špičce světového obuvního průmyslu. Dnes se mnoho mladých lidí odmítá věnovat manuální práci, protože v ní vidí jen malý smysl a problém s uplatněním na trhu.

Ale i to se začalo konečně trošku měnit, máme zde mladé muže i ženy, kteří buď začínají šít obuv na zakázku, anebo přímo mají firmy vyrábějící různé druhy obuvi, což je báječné. A pro některé z nich byly příběhy o naší obuvnické minulosti největší inspirací. Dobová obuv, ostatně nejen ta dámská je hmatatelnou připomínkou slavných chvil naší obuvnické historie, ale i inspirací pro nové kvalitní střevíčky našich dam.

Věnujete se speciálně nějakému výrobci obuvi více a pořádáte třeba i přednášky o své sbírce?

Dlouhodobě se na prvním místě věnuji obuvi vyráběné většími výrobci židovského původu do roku 1939 v naší zemi. Namátkou jmenuji známé firmy jako F.L.Popper, HIRSCH z Holic v Čechách, Emil Pollak z Prahy a další. Vyráběli luxusní obuv na míru, ale také střední série velice kvalitní obuvi. Bohužel, mnozí z nich pokud neemigrovali, tak velmi často nepřežili válečné útrapy a jejich firmy byly nejprve tzv. árizovány a ty, co přežily válku, po roce 1948 byly pro změnu znárodněny. Soustavně se jim téměř nikdo nevěnoval a to je škoda.

Dalším mým projektem je mapování výroby známého obuvnického družstva Snaha Brno, tam se mnoho let vyráběla také velice kvalitní obuv. Mnozí si myslí, že se jedná o poválečné družstvo. Velký omyl, bylo založeno už ve dvacátých letech minulého století jako sdružení ševců vůči nastupující výrobě firmy Baťa.

Co se týká přednášek, měl jsem jich před koronavirovou pandemií řadu, například během výstavy luxusní obuvi Manolo Blahnik v Sovových mlýnech v Praze a nebo i ve Winternitzově vile – také v Praze – pro dámy i pány zajímající se o životní styl ve 20. a 30. letech minulého století. Na publikační činnost mám bohužel velmi málo času, nicméně jsem zpracoval unikátní studii „Dámské boty z reptilií“, což jsou střevíčky z exotických kůži hadů, ještěrek, krokodýlů, ještěrů a podobných. Vyšla ve sborníku k Semináři o historii odívání v Hradci Králové v roce 2021.

Jaký vztah máte k Vánocům a kdy se na ně začínáte připravovat?

Vánoční svátky trávíme s mojí paní doma, je to už tradice, a když nám to dříve finance dovolily, jezdívali jsme v adventním čase do Drážďan na Stolenfest, tedy slavnosti jejich sladké štóly, kde bylo mimochodem tisíce Čechů a krásná atmosféra.

Na Vánoce se připravujeme asi jen týden před nimi. Držíme různé vánoční zvyky, ale místo kapra se salátem si dopřáváme spíše jinou rybu s různými přílohami. Možná to bude znít zvláštně, ale my si dáváme různé malé dárky po celý rok. Nedávno jsme slavili 25 let společného života a tak vlastně máme svým způsobem svátky i během roku.

Na závěr si dovolím zmínit zajímavost. Před druhou světovou válkou někteří výrobci obuvi, např. F.L.Popper i Baťa dávali před Vánocemi obuv do krásných vánočně zdobených krabic. Některé mám ve své sbírce a je to velká rarita až do dnešních dnů.

Děkuji za rozhovor.

Informace k úvodní fotografii – Sběratel Lubor Obendrauf s částí své sbírky, výstava RETRO, NM Praha , archiv Lubora Obendraufa

Líbil se vám tento rozhovor? Za jeho sdílení a označení nás na sociálních sítích budeme rádi a předem děkujeme.

Pokračujte ve čtení zajímavých článků ZDE.