Ke koupi udržitelného oblečení lidé průběžně dozrávají, říká Monika Nováková (35) majitelka a návrhářka značky MONIKA NOVAKOVA.
Kdo je Monika Nováková?
Srdcem Pražačka, která miluje utíkat do přírody a do zeleně. Velmi společenská a upovídaná osoba, která oceňuje ticho a možnost být jen sama se sebou. Oděvní designérka, která dbá na tradiční a kvalitní zpracování oděvu, ale je otevřená konceptuálnímu pojetí a alternativnímu vypracování.
Životním stylem je Monika Nováková eco-warrior podporující udržitelnost nejen v oděvním průmyslu, ale v každodenních činnostech (a při milovaných nákupech v bezobalových obchodech).
Jaké školy jsi vystudovala?
Oděvní journey jsem začala v Praze na Střední umělecké škole textilních řemesel, kde jsem studovala obor Oděvní návrhářství s paličkovanou krajkou a výšivkou. Pokračovala jsem bakalářským studiem v Liberci na Technické univerzitě na Katedře designu a oborem Textilního a oděvního návrhářství. Svá studia jsem úspěšně zakončila absolvováním Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě přímo ve Studiu odevného dizajnu.
Za tuto kombinaci studií jsem nesmírně ráda. Na střední škole jsem se naučila skrze textilní řemesla trpělivosti a také preciznosti vypracování. V Liberci jsem zkoumala vlákna pod mikroskopem, testovala různé textilní úpravy, působení okolních vlivů na jednotlivé materiály. A v Bratislavě jsem se posunula ke konceptuálnímu smýšlení a přemýšlení od módě a designu.
Jak ses dostala do módního průmyslu?
Sama od sebe. K výtvarnu mám blízko už od dětství skrze moji maminku, učitelku výtvarné výchovy na základní umělecké škole. Už na základní škole jsem si sama kreslila různé návrhy šatů a doplňků. Mimo kreslení mě ještě zajímala fotografie, chodila jsem do fotografického kroužku na základní škole. A tak jsem se připravovala na zkoušky na střední školu, a to jak na návrhářství, tak na fotografii. V tom roce se ale ustanovila pravidla, že se může podat přihláška jen na jednu odbornou školu a já si zvolila návrhářství. Vyšlo to.
Co Tě přimělo založit si vlastní značku?
Po studiu v Bratislavě jsem se přestěhovala do Berlína, kde jsem po dvou stážích u tamějších berlínských značek (německá prêt-à–porter značka Kaviar Gauche a konceptuálně zaměřená značka novozélandské umělkyně Hermione Flynn) začala freelancovat pro různé designéry a oděvní značky a tím pádem pracovala na něčí představě, s něčími materiály, s něčím konceptem.
Už během obou stáží jsem mívala v hlavě „já bych to udělala trochu jinak“ nebo „tohle bych pojala zcela jinak“ až po nějaké době se mě přítel jednoho večera zeptal, co bych dělala, kdybych mohla pracovně dělat cokoliv. A já mu řekla, že založila vlastní značku. Velmi mě v tom podporoval, bez jeho podpory bych se do toho v ten moment pustit nemohla.
Co pro Tebe na začátku fungování značky bylo nejtěžší?
Ustoupit od představy, že budu mít značku založenou pouze na pletených produktech. Pletené produkty byla moje první vize. Konkrétně pletené oděvy zhotovené z přírodních materiálů na ručních pletacích strojích. Krásné, de facto ruční, textilní zpracování, kreativní, ale časově velmi náročné.
Nebyla bych to já, kdybych si nevybrala těžší cestu než je obvyklé. Zvolila jsem si velmi složitou kombinaci vzorů, které nakonec společně nefungovaly, protože se každý srážel jiným směrem. Když jsem už druhý týden pracovala na tvaru kapuce pro pletenou vestu, kdy jsem vypočítala počty ok, řad, ubírání a přidávání a po vyprání a vysrážení obou dílů a po ručním řetízkování dohromady z toho byl opět nehezký tvar.
Šla jsem ke své berlínské kamarádce z oboru a ona byla ta, která mi pomohla si uvědomit, že bude praktické přidat i šité produkty, Pro komplexnost nabídky, ale také pro to, že šité produkty jsou přeci jen jednodušeji reprodukovatelné a také časově méně náročné. Nakonec jsem za to rozhodnutí a změnu velice ráda.
Jaké období fungování Tvojí značky pro Tebe bylo nejtěžší?
Moje značka je velmi mladá, veřejně jsem jí představila na jaře roku 2019 během SLOU DAYS a pokračovala následně prezentací na Prague Design Weeku. V té době jsem ještě žila v Berlíně, ale jezdila jsem značku prezentovat do Prahy, snažila jsem se dostat se do povědomí veřejnosti, rovněž i lidí z oboru designu. Konala jsem tak proto, abych po přestěhování zpět do Česka mohla značku nadále rozvíjet. Do Prahy jsme se s partnerem přestěhovali v únoru 2020.
Jak jsi přežila kovidovou pandemii jako živnostnice? Co ti tato dala a vzala?
Nečekaná pandemie přišla přesně v době, kdy jsme se s partnerem přestěhovali do Prahy. Mojí představou bylo pokračovat v propagaci a rozvíjení značky s tím, že jsem věděla na základě zkušeností z roku 2019, kdy jsem se značce věnovala pracovně na 100%, že ke značce budu potřebovat ještě pracovní úvazek.
Pandemie a s ní spojený lockdown ale nakonec zamíchala kartami tak, že jsme začala pracovat jako technoložka/konstruktérka na plný úvazek a svojí značce se věnuji, ale méně, než jsem původně zamýšlela. Udržitelná móda má ale jistou setrvačnost i vzhledem k její férové a reálné ceně. Ozývají se mi zákaznice, které si mě vyhlídly před dvěma a třemi lety nazpět s tím, že nad koupí mých výrobků přemýšlely či si na moji tvorbu dokonce šetřily. Velmi mě to těší.
V čem jsou čeští zákazníci odlišní od těch německých?
Pro mě je těžké porovnávat přímo takto. Žila jsem a pracovala jsem pouze v Berlíně, který je tak trochu státem ve státě. Berlín není typické německé město a nemá typické německé zákaznice. Je to velmi kosmopolitní metropole, která je právě díky prolínajícím se kulturám a obyvatelům barvitá, osobitá a zcela nepřirovnatelná.
Nicméně jednoznačně bych řekla, že převážná část zákaznic z Berlína se nebojí lišit se. Jsou to ženy otevřené výrazným kombinacím stylu, vzorů, barev.
Co je v módním průmyslu v Německu lepší či jak bych to řekla než v Česku? Například soudržnost módních tvůrců apod.?
V německém módním průmyslu existuje několik organizací a asociací, které propojují designéry a výrobce z různých zaměření. Pokud má někdo nějakou nabídku nebo naopak pohledávku ohledně produkce, materiálu apod., napíše do jedné z těch organizací a ta rozešle informační e-mail s kontaktem na osobu, která něco nabízí či poptává.
Tyto organizace také například propojují berlínské designéry a značky s produkcí/továrnami v Polsku, s nímž právě německý módní průmysl navázal blízkou spolupráci. V Polsku vyjde designéry výroba výrazně levněji než v Německu a kvalitou je srovnatelná té německé. Skrze tyto organizace se jedná o osvědčené kontakty se zárukou.
Jak nahlížíš na český módní průmysl?
Český designérský módní průmysl jako takový je z mého pohledu silný. Čeští designéři jsou velice šikovní a z mého pohledu módě ostatních zemí konkurence schopní. Český textilní průmysl ale v širším úhlu pohledu je velmi pozadu. Po revoluci se jeho vývoj de facto zastavil, mnoho firem funguje a vyrábí na strojích, které měli ještě před revolucí. V zahraničí mají již zcela jiné technologické možnosti.
Příklad toho, co by mohlo být lepší v Česku je dostupná kvalita teplákového úpletu upleteného v naší zemi. Na základě dostupnosti typu pletacích strojů není možné nechat vyrobit teplákový úplet s hustší osnovou z jemnější příze, protože na to je zapotřebí stroj s jinou roztečí jehel. A na jeho nákup by byly zapotřebí finance. A v tom případě by bylo zapotřebí více stálých zakázek, aby továrna mohla investovat do lepších strojů, jejichž nákup se jí zpětně vrátí a zaplatí.
V Česku je známý fakt, že jsme citliví na cenu. Vnímáš to u svých zákazníků nebo je pro ně důležitější kvalita a původ oděvů?
Část mých produktů je vyrobená na ručních pletacích strojích, na nichž třeba tvorba dlouhých šatů trvá okolo 45 hodin čisté práce. Zrovna tyto šaty jsou jedním z mých produktů, který přitahuje i po 3 letech pozornost.
Když potenciální zákaznice zjistí, kolik šaty stojí, setkávám se s negativní a velmi překvapenou reakcí. I přes vysvětlení, že je za tím více než jeden celý pracovní týden času a samozřejmě je v ceně použitý materiál sám o sobě.
Upřímně, pokud bych se chtěla držet klasického prodejního vzorce větších firem pro výpočet ceny, tyto šaty by byly cenově mnohem výš. O to víc mě zrovna u tohoto produktu potěšilo několik zákaznic, co upřímně řekly, že si je teď nemohou dovolit, ale že našetří a ozvou se. Po čase se opravdu ozvaly a šaty objednaly. A staly jejich srdcovkami. Za to to prostě stojí.
Po čem z Německa je Ti v Česku nejvíce smutno ze soukromého i pracovního života?
V Berlíně jsem žila více než 6 let, vytvořila jsem si tam okruh přátel, po kterých se mi samozřejmě stýská. Mnozí z nich se ale také buď vrátili do rodné země, nebo se přestěhovali někam jinam. Díky online a video komunikaci jsme ale nadále v kontaktu, i když to nenahradí osobní setkání.
Chybí mi berlínská barvitost – setkávání se různých kultur, stylů odívání a designu. Na to mě v roce 2013 Berlín nalákal. Na kombinaci nekombinovatelného, z čehož nakonec vzniklo vlastně něco úplně osobitého a designového. A to bylo svým způsobem velmi kreativitu podporující. A stýská se mi po městském ježdění na kole – pro nákup do bezobalového obchodu, za setkáním s přáteli, kdy každý dorazil na svém kole. V Berlíně si zkracuje cestu použitím kola snad opravdu každý.
Co by sis na sebe nikdy neoblékla?
Já už jsem se poučila – nikdy neříkej nikdy. A platí to i v módě. Před x lety, když se v Berlíně rozjížděl trend návratu ledvinek, které se ale nosí jako crossbody, tak jsem si řekla, že to ani náhodou. A teď každý den nosím přesně takhle křížem ledvinku od značky Malai (z bakteriální celulózy), nevyjdu bez ní z domu.
Jakou aktivitu nejraději děláš ve volném čase?
Ráda si chodím zaběhat, jedna z mála aktivit, u které umím zcela vypnout a „nepřemýšlet“. Baví mě se procházet, ať už místy, co znám a obdivuji je o to víc nebo novými místy a zákoutími. Velice ráda prozkoumávám neznámá zákoutí a místa, kde jsem ještě nebyla. Velmi ráda zajdu za kulturou, ať už jsou to galerie, divadla, koncerty. A po práci si někdy ráda vychutnám dobré české pivo nebo skleničku vína z vinotéky.
Děkuji za rozhovor.
O značce MONIKA NOVAKOVA najdete více informací ZDE.
Další rozhovory najdete v naší kategorii Rozhovory.