Josef Fidler – Tkalcovství je pro mě všechno, můj život. Konečně se alespoň v bublině českého módního průmyslu začíná více bavit o řemesle, ale bohužel mimo bublinu to tak valné není, a proto jsem se rozhodla, zde na informačním webu o módě Fashion Industry CZ, který má přesah i do zahraničí, dát prostor majiteli chalupy s názvem Tkalcovna Na Betlémě, panu Josefu Fidlerovi, aby představil svoji činnost, sám sebe a sdílel své názory.
Kdo je Josef Fidler?
Jsem služebník řemesla, snažím se tkalcovství naslouchat při respektování mých zásad ruční práce. V České republice není tento obor ještě příliš vážený a tkalcovství je zatím spíše vnímáno jako volnočasová a jarmareční aktivita. Pro mě je však tkalcovství životní styl a náplň a snažím se tedy vrátit ručnímu tkaní zasloužený respekt a obdiv.
Moje životní plány byly ovšem v dětství jiné. Od svých 7let jsem si stavěl tratě pro elektrické vláčky. Nebavilo mě ovšem s nimi jezdit, ale právě konstruovat tratě, proto jsem se rozhodl studovat střední vojenskou školu ve Valašském Meziříčí, kde škola s takovým zaměřením byla. Přišlo však obrovské zklamání, kvůli zdravotním problémům jsem nebyl přijat a můj sen se rozplynul. Bylo to i docela dramatické, odehrávalo se to v květnu v osmé třídě, ale ihned se začalo řešit, co se mnou dál.
V té době přišel pracovník náborového oddělení z hlinecké textilky Technolen, zda se chci vyučit seřizovačem tkalcovských strojů v Jeseníku. Vůbec jsem netušil, co to obnáší, ale byla to jediná šance, jak získat maturitu a tak jsem do toho šel, byl to totiž učební obor s maturitou.
První ročník pro mě byl doslova utrpením, studium mě nebavilo a navíc každý pátek a neděli jsem musel absolvovat šestihodinové jízdy vlakem. Já, který jsem chtěl projektovat tratě, jsem byl pouhým pasažérem.
Změna přišla ve druhém ročníku při průmyslové praxi na tkalcovně Moravolen 04 Jeseník. Stavy, uzle, cívky, nitě, lny a bavlny mě začaly natolik bavit, že jsem si o prázdninách, mezi druhým a třetím ročníkem, doma sestrojil ruční stav a tím začala moje tkalcovská éra.
Jsem hrdý na to, že jsem se ručnímu tkalcovskému řemeslu naučil sám. Metodou pokus – omyl, žádné kurzy ani školy tehdy nebyly. V podstatě to, co jsem viděl v průmyslové praxi, jsem se snažil převést do využití při ručním tkaní. A že problémů bylo! Velmi mi pomáhaly staré tkalcovské knihy kupované v antikvariátech. Totálně jsem tkalcovství propadl. Můj první stav měl pracovní šířku sice pouhých 50 cm, ovšem získával jsem díky němu neocenitelné zkušenosti. A učím se dodnes.
Jak jste se dostal k práci se lnem?
Len mě doprovázel od učňovských let, vnímal jsem je ale bez většího historického významu. Teprve s obnovou ručně tkané žinylkové technologie mě tato naše národní textilní surovina zcela pohltila.
V minulosti se od nás z Hlinecka ve velkém vyvážely ručně tkané lněné plátna do Vídně a jejich kvalita a cena přilákala do Hlinska vídeňské podnikatele, kteří zde začali zakládat textilní továrny. To oni v Hlinsku rozjeli výrobu koberců, sametů a plyšů. Do té doby se zde zpracovával pouze len. Místní tkalci se nové technologie naučili a díky tomu k nám do Hlinska přišla z Vídně výroba ručně tkané žinylky. Žinylka – to byly koberce, ale hlavně nástěnky s motivy myslivců, srnečků, krajinek, husopasek, potahů na polštářky s růžemi, přehozy přes postele až po ony typické babičkovské šály s velkými žinylkovými třásněmi.
Len má tedy pro mě obrovský historický význam a snažím se jeho pěstováním a ručním zpracováním lidem připomenout, jak záslužná i náročná surovina to je.
Jak vnímáte vývoj významu lnu v České republice?
V minulosti, a to i ještě docela nedávné jsme patřili mezi špičku ve lnářství. České země se vždy řadily mezi kvalitní zpracovávatele lnu. Aktuálně je situace velmi špatná. Len přadný se u nás v Česku již od roku 2010 nepěstuje. Právě rok 2010 je důležitý mezník, protože v tomto roce skončil svoji činnost Čemolen Humpolec, což byl výrobce lněného vlákna a s jeho zánikem odešel i len.
Ale i v evropském měřítku se len bohužel pěstuje stále méně. Poslední velká konjunktura lnu byla před první světovou válkou. U nás se len pěstoval průměrně na 23 tis. ha. Od roku 1990 tato plocha silně poklesla, osevní plochy až do roku 2010 činily 7200 ha.
Pro jeho náročné pěstování a příchodem jiných materiálů se pěstební plochy lnu neustále omezují. Tento trend je vidět i ve Francii, největšího producenta lnu v Evropě, kdy v roce 2020 byla výměra lnu přadného pouhých 70 tis. hektarů oproti roku 2019, kdy výsevní plocha byla 144 tis. hektarů.
Jak vnímáte aktuální situaci v oblasti módního a textilního průmyslu v Česku a ve srovnání se zahraničím?
Jsem malovýrobce a hodnocení takové otázky mi nepřísluší. Tuto oblast příliš nesleduji, věnuji se výrobě módních doplňků a ty módním trendům příliš nepodléhají. Poctivá ručně tkaná práce má vždy co říci. Ale myslím, že by móda měla být bez hranic, každý člověk je jiná osobnost a líbí se mu něco jiného. Móda je dáma, která si ráda hraje, zkouší, časem zraje a tím, že umožňuje variabilitu, je pokaždé jiná
Textilní průmysl takový, jak ho znám ze své praxe v továrnách u nás již na pár výjimek není a obdivuji každého, kdo se do podnikání v textilním průmyslu vrhne či už v něm působí.
Co vám aktuálně dělá radost?
Mám radost z každého dne v chalupě, protože každý den se zde něco pro tkalcovství dělá. Víte, bez zápalu a nadšení se tato práce dělat nedá. Všechna řemesla a ruční práce by měli dělat lidé, kteří do toho dají vše, hlavně lásku a srdce. Ruční práce totiž mluví a dává jasně najevo, v jakém tvůrčím rozpoložení člověka vznikala. Do své práce dávám všechno, celou svoji energii. To je hlavní deviza ruční práce – osobní vyjádření tvůrce.
Obávám se, že skutečně poctivá ruční práce je na ústupu. Ale moje práce mi doposud přinesla mnoho spokojených zákaznic a zákazníků, setkání s mnoha odborníky apod., za které jsem moc rád. Řemeslo musíte dělat s láskou, úctou, pokorou a znát hodnotu ruční práce. Jen ten, kdo poznal zákoutí, dřinu, námahu a bezesné noci, které s řemesly souvisí, do ní teprve může dát všechno, včetně kusu svého srdce. Proto je pro mě chalupa vším.
Jakou svoji spolupráci a s kým byste rád zmínil?
S paní Beatou Rajskou, protože ona je pro mě v Česku ikonou. Když se obnovila technologie žinylky, přemýšlel jsem, co s tímto dále, jak žinylce dát nový styl, protože dělat žinylky v tradiční podobě ala kytičky atd., už jsem nechtěl. Toužil jsem vytvářet žinylku tak, aby toto dílo oslovilo současné uživatelky a mohl jsem jim nabízet žinylkové doplňky.
Oslovil jsem paní Rajskou. Strašně moc se mi líbí její styl módy. Zaujala mě i jako člověk díky své pracovitosti a tím, že je skutečným gejzírem nápadů. Máme na žinylku stejný názor, že by měla být exkluzivní záležitostí pro současnou dámu, která hledá něco výjimečného s historickým původem, co ale současně zdobí aktuální dobu. Typická zákaznice si žinylku pamatuje od své babičky, ale chce ji mít v současném provedení a podpoří tím velice náročnou technologii ručně tkané žinylky, která není levná, což ji neudiví.
Jaké máte plány do budoucna?
Bude to znít možná zvláštně, ale vývoj nechávám na chalupě, ona ví, co má dělat. Ještě bych rád zmínil, že tvořím výrobky i pro pány, a to na popud mých zákaznic, které mnohokrát vyřkly přání, vytvořte něco pro naše muže.
Miluji kůži a řada šátků Rebel, které tvořím v souvislosti s rozvíjející se spoluprací s prodejcem motocyklů Indian je určená pro současného muže, jenž se nebojí ručně tkané práce a hrdě ji vynese. Muži mají na počátku ostražitý vztah k ruční práci, když se s ní, v podobě výrobků, seznamují.
Mým snem i cílem je dát tkalcovství nový směr a vrátit mu úctu, kterou si rozhodně zaslouží a jsem proto velmi potěšen, že se pomalu, ale jistě rozrůstá okruh lidí, kteří k řemeslu mají vztah, ať už jsou odborníci nebo zákazníci a fanoušci řemesla a kvalitní ruční práce.
Děkuji za rozhovor.
Poznámka – Brzy se můžete těšit na článek o tom, co nabízí pan Josef Fidler ve své chalupě za poklady ke koupi.
Zdroj fotografií: archiv Josefa Fidlera
