Cestování vlakem v dětství a v dospělosti

Na tvorbu článku na téma cestování vlakem jsem se opravdu těšila, protože je to pestré téma. Jak by řekli moji blízcí, pro mě zvláště v posledních letech, i když asi vlastně bylo vždy, zvláště v mé dospělosti.

Cestování vlakem pro mě bylo skvělým zážitkem již v dětství

Člověk se vyvíjí a na různé situace později, s odstupem času, pohlíží jinak. Pamatuji si, jak jsem jako malá holka občas jela autem na vlakové nádraží s mojí maminkou vyzvednout tatínka. Sledovala jsem dění okolo a viděla lidi, jak tahají cestovní tašky, nějak mě to uchvacovalo a říkala jsem si, že jednou takhle tašku chci tahat taky.

Dnes si říkám, lehce bláznivý nápad. Kdybych tehdy věděla, že se mi to splní, jen to bude modernější forma a hlavně pohodlnější, tedy kufr, asi bych se sama sobě smála a nevěřila.

Vlakem jsem právě s maminkou jezdila ráda, líbily se mi ne ty tradiční červené koženkové či kožené sedačky ale takové šedo-černé, v současné době jsem je již v žádném vlaku neviděla a během celé dosavadní doby své dospělosti vlastně také ne, když se tak zamyslím. Líbilo se mi, že jsem si občas mohla cvaknout jízdenku sama, když mi to průvodčí dovolil/a…no jo 90tky.

Už na střední škole jsem získala mnoho zážitků z cestování vlakem díky nepříliš dobrému technickému stavu těchto dopravních prostředků

V době, kdy jsem chodila na střední školu, jsem denně dojížděla a užila jsem si naplno cestování vlakem na trase Hranice na Moravě – Přerov a zpět. Získala jsem mnoho zážitků, jednou dokonce hořela mašina (lokomotiva).

Zážitek s hořící lokomotivou si pamatuji zcela přesně. Seděla jsem, poslouchala jsem hudbu z MP3 přehrávače, četla jsem nějaký dívčí časopis Bravo či Bravo Girl myslím. Najednou vlak zastavil mezi dvěma kopci, jakoby v údolí, nedaleko vlakové stanice Hranice na Moravě, lidé začali opouštět vlak a vyskakovat z něj. K nějakému hlášení, že se něco nestalo, pokud vím, minimálně na začátku situace vůbec nedošlo.

Myslím, že ihned podléhat panice smysl nemá, je vhodnější nejdříve zjistit, co se vlastně stalo. Chtěla jsem se zeptat průvodčí, co se stalo, ale nešla okolo, rozhodla jsem se tehdy, že si schovám do svého školního batohu všechny své věci a vyrazím ji po vlaku hledat.

Prošla jsem tehdy celý vlak, našla jsem ji. Stála opřená o dveře a flirtovala se strojvedoucím a na můj dotaz, co se děje, tehdy vesele odvětila, že nám hoří lokomotiva, ale mám prý být v klidu, že už pro nás jede jiná. Rozhodla jsem se tedy být v klidu, jít si sednout na místo a počkat, až nás náhradní lokomotiva odtáhne do cíle.

Cestou po vlaku jsem uviděla svoji známou, k níž jsem si přisedla. Ta tento příběh dodnes vypráví jako zábavnou historku s nadsázkou, kdy jsem na sobě měla tak krátkou sukni, že prý než abych vyskočila z vlaku do kopřiv, raději bych v něm uhořela.

Skutečnost je ovšem taková, že kdybych věděla, že si jakkoliv mohu zachránit život, udělala bych to bez většího přemýšlení, mám se totiž velmi ráda. Tehdy jsem na sobě měla světle modrou džínovou minisukni, žluté gumové nazouváky typu žabky.

Zázrak na začátku studia vysoké školy

Když jsem začala studovat vysokou školu, čekalo mě cestování Olomouc – Praha a zpět. Opět jsem volila vlak. Ano, bylo to nic moc, v té době neexistovalo tolik konkurenčních firem, jako existuje dnes, fungovala pouze jedna firma a kultura cestování byla na bodu mrazu, a to nikoho nehaním, jen konstatuji situaci a názor také dalších lidí.

Živě si pamatuji průběh cesty Praha – Olomouc zvláště v pátek, stání u smradlavého wc, ve špinavé chodbičce v lepším případě. Do jídelního vozu bych tehdy nestrčila ani nos, bývaly úplně prázdné. Z kvality jídla bych měla strach i proto, že byly tyto vozy málo navštěvované. A wc bylo v tristním hygienickém stavu.

Vzpomínám si, jak jsem jednou šla na wc, v prvním mokro, ve druhém zeleno modrý pán (střídal barvy, bylo mu špatně, nikdo mu nepomohl) a cesta ke třetímu wc byla zpestřena na zemi sedícími lidmi podivné existence a z batohu jim lezli brouci – hrůza.

Díky za to, že pan Radim Jančura vstoupil na železnici se svojí společností. Ať si kdo chce, co chce, říká, ale od té doby se kultura cestování vlakem všeobecně zvedla u všech společností. To je jeden z mnoha důkazů, že konkurence je zdravá.

Cestování vlakem je pro mě adrenalin

Vzhledem k mému častému cestování vlakem a poukázání na fakt vysokého počtu vlaků je jasné, že sem tam i při využívání moderních technologií dochází k různým problémům. Někdo skočí pod vlak, spadne trolej, někde někdo zcizí dráty apod. Ano, toto vše včetně zrušených spojů „ideálně večer“ jsem zažila. Vše má své klady i zápory.

Cestování vlakem i mimo ČR je dnes již zase fajn

Slyšela jsem od mnoha lidí, jak vzpomínali, že cestování vlakem i mimo Českou republiku bylo kdysi fajn. Nešla bych do toho. Dnes, možná i už pár let zpět to zase fajn je.

V posledních letech jsem jela například na Slovensko do Rakouska, Německa i Polska. Zvláště některé trasy, kde jsou polské jídelní vozy a najde se i parta fajn lidí, kteří mají službu a obsluhují zákazníky, to je pak cesta jedna radost. A člověk si tam pochutná.

Někdy jídelní vůz nejede až do cíle a cestující z toho viní českou stranu, objednávka této služby je ale často z jiné země a záleží na ní, zda tuto službu chce či nikoliv. Než někoho odsoudíme, zjistěme si fakta.

Člověk při cestování nejen vlakem narazí jak na fajn lidi, tak i méně fajn. Život je pestrý a je na co alespoň vzpomínat.

Také rádi cestujete vlakem?

Zdroj neoznačných fotografií: archiv Sandry Friebové

Přečtěte si také další články lifestylového typu.