17. listopadu je v Česku a na Slovensku státní svátek, je to Den boje za svobodu a demokracii a současně je 17. listopadu Mezinárodní den studentstva. Ať už jste vy, kdo čtete tento článek z jakékoliv země a světadílu, určitě mi dáte za pravdu, že svoboda a možnost volby jsou vždy důležité a bohužel všude na světě skutečně nejsou samozřejmostí a je tedy potřeba na ně upozorňovat a vážit si jich, pokud žijeme v místě, kde jsou.
Co se týká Mezinárodního dne studentstva, je věnovaný studentům, což je skupina lidí, mezi kterou jsme se mnozí z nás řadili ještě nedávno, případně se do ní řadíte ještě nyní a nikdy nevíte i vy starší, zda se rozhodnete pokračovat ve studiu a zvýšit si tak svoji kvalifikaci. Označení Mezinárodní den studentstva souvisí s tragickými historickými událostmi, jejichž obětí se stali právě vysokoškolští studenti na území Československa.
Svoboda a demokracie
Svoboda a demokracie nebyly vždy na území Československa samozřejmostí a nejsou na mnoha územích ve světě ani dnes. Svoboda je důležitá, ale pamatujme, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka.
Mějme k sobě samému jako člověku respekt, ale i k dalším lidem, nejen v našem blízkém okolí, ale i tom vzdálenějším a rovněž i vůči cizím lidem. Někdy má někdo špatný den, odpusťme mu případné neférové lehce nepříjemné chování a neadekvátní reakce vůči nám, možná jsme mu jen posloužili jako hromosvod. Pamatujme, že za negativní emoce druhého člověka neručíme my, jsou to jeho emoce.
Buďme nejen sami k sobě upřímní, pokud to neumíme, pracujme na zlepšení. Nebojme se slušně dát najevo své názory a postoje. Važme si sami sebe i svého okolí. Nenechejme po sobě ale tzv. šlapat a nechat se zahnat do kouta.
Mezinárodní den studentstva
Ještě bych ráda poukázala v souvislosti s Mezinárodním dnem studentstva na studenty jako lidi a jejich přínos pro společnost. Je důležité si uvědomit, že hláška, kterou jsme určitě minimálně jednou slyšeli od věkově starších lidí, než jsme my, například našich příbuzných, „mládí je naše budoucnost“, je pravdivá, protože mladí lidé dozrají a starší budou až tak staří, že bohužel zemřou (tak to v životě chodí).
Studenty zmiňuji nejen proto, že je v tomto článku věnován prostor tématu Mezinárodní den studentstva, ale také proto, že se k nim společnost ne vždy chová vhodně, bez ohledu na typ studia, kterému se věnují a jejich věk. Ještě nedávno jsem sama byla studentka vysoké školy, před tím jsem studovala střední školu. Mám souvislosti s pojmem student/ka ještě v živé paměti.
Velmi dobře si pamatuji, jak jsem pracně sháněla odbornou praxi, ať už to bylo na střední či vysoké škole. Ani při jednom typu studiu mi skutečně nestačilo potřebné razítko potvrzující, že jsem praxi vykonala, ale chtěla jsem se něco naučit, kvůli sobě, ale i svému budoucímu výkonu povolání.
Jsem poměrně neodbytná, několik málo mých blízkých říká, že dokonce až velmi urputná, když mi o něco jde a snažím se něčeho docílit. Musím přiznat, že tato schopnost mi v životě velmi pomohla, ale občas i život prozatím komplikovala. Je třeba s tím umět pracovat. Uvědomuji si ale, že ne každý člověk se vydrží déle nevzdávat a bojovat za svůj cíl, i když je schopný. Mnohdy raději rezignuje, což je chyba, je to špatně, ale lze to pochopit.
Samozřejmě většina lidí má známé a může je požádat o pomoc, ale bude mít radost, když něco získá poměrně snadno? Toť otázka. Něco jiného je, když ty známé požádá o minimální pomoc a dál se už snaží sám. Před mnoha lety bych i toto odsoudila, ale dnes říkám, proč ne?!
Dospěla jsem k tomu zkušenostmi, mnoho firem, až na výjimky a trainee programy, kterých stále není přehršel, pohlíží na studenty přes prsty a následně od nich jako absolventů požaduje x let dlouho praxi a zkušenosti, když je přijímá do pracovního poměru. Kladu si ale otázku, jak má student a následně absolvent zmíněné získat, když nepatří do rodiny, která by vlastnila rodinnou firmu a nemá hromady známých? Má rezignovat na svoje sny, kterými by nejspíš i prospěl celé společnosti a má jít tam, kde jej vezmou a být vděčný?
Myslím, že člověk studuje zvláště vysokou školu opět až na výjimky a ty mnohdy končí jako nešťastní lidé ve všech svých oblastech života proto, že chce, ne že jej někdo donutil. Nevím, jak to bylo u vás, ale já mám skvělé rodiče, kteří mě nikam netlačili, nechtěli, abych žila jejich sny a za to jsem jim moc vděčná. Díky tomu jsem si mohla a vybrala střední školu, na kterou vzpomínám s obrovskou radostí dodnes. Tato mi hodně dala.
Nyní bych se vrátila zpět k vysoké škole. Zcela upřímně, její význam doceňuji čím dál více až po jejím dokončení. Naučila mě jinak myslet a na záležitosti a situace a pohlížet jiným úhlem, získala jsem díky ní více pokory, a to mimo jiné proto, že jsem se soustředila při jejím studiu, plus mínus na určitý obor a zjišťovala, kolik existuje jen v souvislosti s ním informací, názorů apod. Pochopila jsem význam ono známého „vím, že nic nevím“. Nelze vědět zcela všechno.
Důležité je, stále se vzdělávat a snažit se podstatné informace si ověřovat a ideálně je čerpat z důvěryhodného zdroje.
Závěrem bych si dovolila doporučení, a to bez ohledu na váš věk… Bojujte za své názory, stůjte si za nimi, ale umějte přiznat chybu. Protože alespoň já si to myslím, pokud jste člověk, který řekne, spletl jsem se, nebo dnes to vidím jinak, protože…budete mít ve svém okolí respekt.
Kdy jste naposledy bojovali za svůj názor? A jak vzpomínáte na svá studia?
Zdroj všech fotografií v tomto článku: pixabay.com
